Deník z cesty do Bolívie a Chile 2008

z pohledu Mejly a Rádi


Zvolte si zprávu...
1. zpráva (21.6. - 24.6.) den 1. až 4.
2. zpráva (25.6. - 28.6.) den 5. až 8.
3. zpráva (29.6. - 5.7.) den 9. až 15.
4. zpráva (6.6. - 7.7.) den 16. až 17.
5. zpráva (8.6. - 13.7.) den 18. až 23.
6. zpráva (14.6. - 19.7.) den 24. až 29.

Libo mapičku?
Pokud máte GoogleEarth, otevřete si v něm adresu http://www.kollinger.cz/kml/chilebolivie08.kmz. Uvidíte reliér + ortofota + (cizí) fotky = a jste přímo v centru dění.
Pokud nemáte, klikněte rovnou sem. Jsou tu bodíky, kam jsme se zhruba chystali. A i tady si můžete zobrazit fotografie (přes "Další..." vpravo nahoře kliknete na "Fotografie").

Ale teď už hezky všechno popořádku...


Date: 25.6.2008
Subject: 1. zprava - z Chile!


Hola amigos y companeros!
Tak je to tady. Sedime v San Pedro de Atacama, pro Chilany neco jako pro nas Cesky Krumlov, akorat rizlej divokym, hodne divokym zapadem. Prasne ulice, pribytky z hliny, ale take spousta kramku, hospudek a milych lidi.
 
Jinak cesta sem byla pomerne narocna a dlouha.
 
21.6.2008 - sobota, 1. den
>> Praha - Vídeň - Madrid a letadlem do Jižní Ameriky <<
Z Florence jedeme busem do Vidne, pak letadylkem na impozantni letiste Barajas v Madridu a odtud drobeckem pro asi 380 lidi - Airbusem 340-600 behem 13 hodin do Santiaga. Honili jsme noc, takze vyhled byl az za usvitu pred pristanim v Santiagu, ale zato na zasnezeny Andy.

22.6.2008 - nedele, 2. den
>> Santiago de Chile a busem na sever <<

V Santiagu je asi +5 stupnu, ale opet sla teplota rychle nahoru. Kupujeme listky na bus smer sever a jdeme si prohlidnout pinochetovske, smogove a betonove Santiago, vcetne prvniho poradneho jidla v rybi restauraci a nespoctu svobodnych psu na ulicich. Nakup lahodneho ovoce na trhu. Chilska jablicka - mnam!
Vyrazime v 16 h po Panamericane na 20 h cestu v busu Semi cama, tedy polopostel. Mnohem pohodlnejsi nez letadlo!

 
23.6.2008 - pondeli, 3. den
>> Antofagasta - Calama - San Pedro de Atacama <<

Topeni v noci ridici trochu prehaneji. Jedeme pousti, kde nic neni, pres Antogafastu, kde vidime Pacifik. Po poledni doraaszime do Calamy. Mesto uprostred pouste. Vylet na mega povrchovy dul Chuquicamata nevychazi, ackoli se snazime. To bylo tak... Jedeme taxikem a my ubohou spanelstinou: "Mina vista", taxikar "Plaza" a jede dal. Na miste stala ozbrojena baba u zavory a poslala nas tech 15 km zpatky. Grrr. Vidime jen par teznich vezi z auta. Taxme mu dali jen pulku. Ani moc neprskal. Jeste vecer dorazime sem do San Pedra de Atacama a ubytovavame se v pohodovem hostelu Hara. Vecer v ulickach obchazime agentury a objednavame vylet na gejziry. Pak polivecka a litrovy pivko Escudo.

24.6.2008 - utery, 4. den
>> San Pedro de Atacama - El Tatio - San Pedro <<

Absolvujeme prvni poradny vylet odtud ze San Pedra ke gejzirum El Tatio. Vstavani v 3:35 (casovy posun tady je -6h), tma, teplota pod nulou. S terennim mikrobusem stoupame z 2300 m do 4300 m behem 90 km, po poustni ceste. Pripomina to cestu tankem, ktery neustale pali z nekolika kulometu (rachot sedacek a plastu). Jsme nahore. Mame stesti - teplota jen -8 stupnu, pred tremi dny tu pry bylo -16. Eh. Dostavame caj z koky na zahrati, housku a pozorujeme, jak vychazi slunce a prvni paprsky prorezavaji stoupajici paru z bublajicich otvoru. Led a varici erupce zaroven, barevne mineraly a bakterie... Teplota leti nahoru, tak jeste koupel v jezirku a drncame dal na ruzne geologicke parady na tomhle nejsussim miste na svete - pousti Atacama. Kaktusy, vikune, zeleny kralici, kaktusy - to vsechno s borcem, ktery to na nas valil (EN/SP), co to slo. No byli jsme pekne zniceny. :-)


No a zitra bychom se meli posunout dal. Uz do Bolivie. Mame objednany dva dzipy na solnou plan Salar de Uyuni. Ale je to opet vyskove pres 4000 m, tak to bude z prvni zkusenosti asi takove pomalejsi.

No nic, venku uz hraje nejaka hudba a my mame hlad, takze se prozatim ze zemi, kde Slunce je v poledne na sever, loucime.
Pa, Mejla, Rada a ostatni


Date: 29.6.2008
Subject: 2. zprava - z Bolivie!

Dobry podvecer z Potosi,
prave je tu cca 18.20h. a u vas je 0.20h., takze pokud prave nekde neparite, tak asi spite :)
 
Mame pro vas dalsi pokracovani cestopisu, tentokrat jiz z uzemi Bolivie. Minule jsem koncili v San Pedru de Atacama v Chile.
 
25.6. 2008 - streda, 5. den
>> Třídenní trip přes Salar de Uyuni <<

Rano cile opoustime Chile a vyrazime na 3-denni vylet do oblasti Salar de Uyuni v Bolivii. Stoupame mikrobusem do 4.500 m.n.m., absolvujeme hranicni procedury (vsude chteji c. pasu, takze uz ho umime nazpamet) a nase skupina se deli do dvou Land Cruiseru (neskutecne odolna auta - zdar Slavo, az se vratime, tak Ti ukazeme, co se s tim da vsechno delat:-)). Spolecne s 2 fajn Polkami a 2 fajn Brazilci mirime k Lagune Verde. Tusime, ze zima, prach a vichr se stanou na 2 dny nasimi spolecniky. Pro predstavu - zadne mraky, Slunce, neskutecne modra obloha, kolem vulkany, pisecne duny, skaly. Prach smyvame v termalnim jezirku u Salar de Chalviri (az jsme se v te vode potili, uf!). Pak stoupame k Sol de Manana - aktivni vulkany, gejziry, k vichru se pridavaji sirove vypary a neskutecne barvy. V tomto miste zatim trhame nas vyskovy rekord - 4.915 m.n.m. (Mont Blanc 4.810 by mohl zavidet). Je tedy pravda - na sportovani tu moc neni. Hustota vzduchu je znatelne ridsi, takze i zavazat si botu znamena si to pak asi 5 minut vydejchavat. Mijime udoli Salvatora Daliho, scenerie jak z jeho obrazu (pry tu byl a nechal se inspirovat). Na spani dojizdime k Lagune Colorada, ktera je znama nejen svou vyskou - 4.300, ale hlavne tim, ze rano je bila a odpoledne cervena (duvodem jsou vetry, ktere viri hladinu a promychavaji v lagune mineraly. No a fouka hlavne pres den, ze :)). V noci docela kosa - cca - 5 st. C., davame prvni caj z koky, docela mnamka.

Cenzurované pasáže:
Mejla: Od dosednutí na letiště v Santiagu jsem se necejtil úplně fit, což se stupňovalo do regulérní virózy. Gejzíry El Tatio byly trochu halucinace. Třídenní cestování džípem začalo bejt jen o vylezení do vichru, vyfocení pár fotek a zase hned zpět. Ibalgin byl můj kamarád každé 4 hodiny. Pátý den odpoledne jsem v hotelu regulérně zalehnul, pil maté de coca a propásnul i těch pár plameňáků na druhé straně , co se neodstěhovali do teplejších krajin. Fit jsem byl až v Potosí (8. den). Prostě jak řekla jedna moje kamarádka: ti chlapi dneska nic nevydrží...


26.6. 2008 - ctvrtek, 6. den
>> Třídenní trip přes Salar de Uyuni <<

Rano vyrazime dal do nekonecnych poustnich plani, zastavujeme u poustnich ruzi bizarnich tvaru, projizdime pisecnou bouri, pozorujeme vikune, viskace. Mijime postupne nekolik lagun a obedvame v pueblu (vesnicce) Copacabana - shoda nazvu se slavnou brazilskou plazi ani mesteckem u jezera Titicaca neni na miste. Tady bylo totalne mrtvo, pisek uplne vsude a krome jednoho psa, stareho nakladaku a dvou basketbalovych hrist (?) nikde nikdo. Viditelnost cestou klesa, dohadujeme se, jestli jsou to mraky nebo pisek, nakonec vitezi pisek, vidime i pisecny vir, ktery pripomina male tornado.
Bolivijsky ridic z prvniho jeepu nahle zastavuje a neco hulaka na naseho ridice. Oba utikaji do pouste a zda se, ze se honi, chvili nechapeme, Po par minutach ale prinasi ziveho pasovce, myslime si, ze nam ho chteji jen ukazat, ale pasovec konci v kartonove krabici a manana ho ridici poobedvaji. Jiny kraj... Snad odplatou bylo, ze ridic prvniho jeepu po chvili pichnul v miste, kde je snad nejvetsi boure a fouka tak, ze si lehce lehame do vetru.
Prijizdime do solneho hotelu na okraji solne plane - Salar de Uyuni. Pro predstavu - vse v tomto hotelu je ze solnych kvadru: nabytek, steny, na zemi je vsude sul - dokonce i v pokojich u postele. Vecerime steak z lamy s ryzi a pecenymi bramborami a vyborne chilske cervene.

 
27.6. 2008 - patek, 7. den
>> Třídenní trip přes Salar de Uyuni - Uyuni a busem do Potosí <<

Budime se opet do slunneho dne. Vitr, pisek i umorne drncani, ktere nas provazelo predchozi 2 dny, na cca 5 h. mizi. Salar je nejvetsi solna plan na svete, o rozloze 130 x 60 km. Stavime na ostrove s kaktusy, vulkanickymi jeskynemi, vidime vikune na cca 5 m! Dalsi zastavka je v solnem muzeu s predmety a sochami ze soli a solnych kvadru. Na Salaru se da paradne vydovadet s fotkami, bila pracka, modra obloha, jinak nic :) Posledni zastavka na Salaru byla na miste, kde se tezi sul a je navrsovana do metrovych kuzelu. Tak se dosusuje a pak se odvazi do puebla Colchani a dal zpracovava.
V Colchani davame obed a lovime neuveritelne fotky. V zivote jsme takove misto nevideli: rozborene domy (jako po valce pred 100 lety), na "ulicich" se valeji odpadky po asi 5ti generacich, mezi nimi pobihaji prasata, deti... no jen pro silne natury. Z pohledu fotografa je to ale raj :)
Prijizdime do Uyuni, dalsi bizarni mestecko. Za mestem navstevujeme Hrbitov vlaku, kde odpocivaji parni lokomotivy pres 55 let, opet uzasna atmosfera. V Uyuni nase putovani v tuto chvili konci, loucime se s osadkou a vydavame se dal na vlastni pest, zase v sedmi.
Asi 2 h. se dohadujeme jestli pojedeme do La Paz nebo to vezme pres Potosi. Casu je nejak malo, cilu hodne. Potosi se nam dari uhajit a tak nas ceka chladna noc v kostitrasovem busu s mistnaky. Zazitek na cely zivot :) V 1 h. dojizdime do Potosí a zustavame v chladnoucim busu do rana.

 
28.6. 2008 - sobota, 8. den
>> Potosí a busem do La Paz <<

Potosi je historicky vyznamne hornicke mesto. Od 16. stol. bylo jedno z nejbohatsich mest na svete, srovnatelne svou velikosti s Londynem nebo Parizi. Melo 200 tisic obyvatel, v 19. stol. po vytezeni stribra uz jen 10 tisic, dnes ale opet 150 tisic. To vse kvuli magicke hore 4800 m.n.m Cerro Rico (bohaty kopec), puvodne narvane stribrem, dnes "jen" zinkem a olovem. Dnes je Potosi opravnene soucasti UNESCO.
Vydavame se na exkurzi do jednoho ze sta dolu v hore. Nakupujeme na hornickem trhu koku, pivo, dynamit!!! - jako darky pro horniky. Potosi je snad jedine mesto na svete, kde si u stanku na ulici muzete koupit legalne kolik dynamitu unesete. Jeden vyjde v prepoctu na tri petky. Vyjizdime na vyhlidku na Cerro Rico a nas Bolivijsky pruvodce nam predvadi explozi vytuneneho dynamitu (mame video! :)) - hukot!!! Pote zalezame do stoly, kde potkame 2 party horniku s kokou nacpanymi tvaremi - predavame jim darky. Dul, kde se pouzivaji dobyvaci metody stare 200 let, ma neuveritelnou atmosferu.
Po prohlidce dolu mirime do mesta. Prochazime ulicky, nekolik trzist, kupujeme nejruznejsi lahudky (plod opuncie, cerstve vymackane dzusy z citrusu, pecivo...). Nejvice nas pobavila cast trziste, kterou jsme nazvali psychoterapeuticka poradna. Na plose asi 100 m2 pusobi asi 40 vestcu a to bychom vam prali videt, z ceho vseho se da vestit! Karty a olovo nas neprekvapily. Ovsem vesteni z rozsypanych listku koky a z piva se sirovym vajecnym bilkem ve sklenici, kterou pak konzument teto sluzby vypije, nas dostala nejvic. Doprava v Potosi je neuriditelna, i kdyz na kazde krizovatce stoji policistky a o jakysi rad se snazi.

Par poznamek:
Bolivijanci jsou neuveritelne silny narod, vsichni nosi vsechno s sebou, obcas mame pocit, ze na svych zadech maji cely byt. V -5 stupnich chodi v sandalech, ale nahore jsou zahaleni v tisici a jedne dece. Neodmyslitelne burinky a kloboucky na hlavach mistnich zen, obrovske sukne, toulavi psi, fotogenicke deti, jidlo vsude na ulicich za par bolivianu (jeden Bs. je asi za 2.50 Kc), hluk, prach, smog (na co to Boze jezdi!) - proste neuveritelne misto, ktere si moc uzivame!
 
Ted nas ceka nocni presun do La Paz, snad lepsim busem, tak se doufejme trochu vyspime.
 
Mejte se dobre, snad po precteni tohoto mailu docenite, kde my - Cesi - zijeme. Ale snad vas zaroven nalakame na podobne cesty. :)
 
S kokou ve tvari :)
Vasi Rada a Mejla


Date: 6.7.2008
Subject: 3. zprava - temer z Peru


Je to tak - jsme par kilometru od hranice s Peru, presne v odpocinkove Copacabane, na pobrezi 2. nejvetsiho jezera v Jizni Americe - Titicaca, ktery lezi ve vysce 3820 m.n.m (s rozlohou asi 260x90 km).
 
Moc diky vam, co napsali. Zpravicky potesily. Piste dal, jak se mate a co je novyho. Potesi nas to.
 
Tak, kde jsme to minule skoncili... jo - Potosi. Tam bylo krasne. V noci probehnul presun semiposteli do nejvetsiho mesta Bolivie La Paz (lidi asi jako v Praglu). Nutno podotknout, ze jak jsou Bolivijci mali, tak to melo do Chilsky semicamy fakt daleko. Pral bych si mit vyndavaci nohy (ale teda zivy).
 
29.6. 2008 - nedele, 9. den
>> Lap Paz - Sorata <<

Rano nas vyhodili na busaku v La Paz, jsme trochu priblbly, je kosa. La Paz je 3600 az 4000 m.n.m. Slusny prevyseni na mesto. Trochu San Francisco. Davame na perone mate de coca a 2 buchty. Pete se stala blba vec. Nekdo ji ukradl v busu spacak, coz na trek do hor neni zrovna idealni. Nikdo ho chvili nehlidal a byl pryc, to je hned. Takze jejich plan je jasny. Sehnat spacak. V nedeli ale problem, tak alespon snaha o pujceni. My ostatni brutalne planujeme, pac mame o tyden min a cilu je moc. Jdeme mrknout na letenky z La Paz do Santiaga na 17.7., ale zavreno. Tak si aspon uzivame na La Pazskem Vaclavaku prehlidku policejni kapely, vojenskych zbrani, miss Bolivia, bolivijsky hip-hop, mraky stanku a dalsi atrakce. Dokonaly panoptikum. Tady jsou fakt nekde jinde (v case). Prali bychom vam videt bolivijsou televizi. Porady o zemedelstvi, seminkach, obdelavani atd. Aktuality hadr (pamatujete?). Davame si na ulici lisovany dzusiky z pomerancu, mandarinek, ananasu. Dobrej zdroj vitaminu, ktery v tomhle blaznivym prostredi rozhodne potrebujeme. Jezdime taxikama, 10 bolivianu za 5 kilaku je pohoda.
V 14 hodin nakonec vyrazime do mestecka Sorata (i se spacakem), coz je tu trekarsky raj pod pohorim Cordillera Real (nejvyssi Ancohuma kolem 6450 m.n.m.). Jedeme minibusem, pres trziste!, kde babka vyrvava z okynka Sorata, Sorata, Sorata, Sorata, Sorata. Mame chut ji zalepit hubu, pac uz takhle nemame misto na nohy. Bolivijka vedle nasi celou cestu plive na zem. Nakonec se nas tam narvalo asi 20, babka spokojene vystupuje a jde zpatky asi 5 km pesky. Pak nasleduje predmesti La Paz. Neskutecny. Nedostaveny baraky vsude (kvuli danim), vsichni neco prodavaj, oslici, psi, prasny ulice, bordel, bida, fotoraj. Vyjizdime na altiplano, coz je zdejsi horska planina ve 4000 m. Valime 3,5 hodiny do Soraty, kolem vojensky zakladny, ktery nam prohledavaj minibus vcetne baglu na strese. Stoupame do asi 4300 m a pak neskutecnej asi 30 km sjezd do mestecka Sorata skoro o 2 km niz! Troli stezka na desatou. V Sorate se ubytovavame v hostelu za 20 Bs. na kus, coz je asi 50 Kc! a ma to neco jako pavlac, je tu krasne, na namku palmy, pohoda.
Holky shani agenturu na 3 denni trek k jezeru Laguna Glacial, ktera nam pronajme mulu s mularem. Luxusni pizzicka a jdeme spat konecne nekam jinam nez do busu. Sprcha po 5 dnech taky bodne...

 
30.6. 2008 - pondeli, 10. den
>> Třídenní trek k Laguně Glacial <<
Rano vydatna snidane, Kocan bohuzel oznamuje, ze jeji kotnik to neda a zustavaj s Cechynem v Sorate, taxikem Toyota k mulam. Mimochodem asi 80% aut v bolivii jsou stary Toyoty a je to slusna reklama. Nechapeme, co to vsechno vydrzi. Mame stesti - je zda se akce 1+1 mula zdarma, takze fakt beru na svoje zada jen to nejnutnejsi, Rada jde nalehko. Je nas 5 + mular (fajn typek) + parek mul. Stoupame krasnou prirodou, od poliicek farmaru, pres ruzny kere az po travy a sutry. Muly furt zerou a maj sracku, ze to lita asi pul metru. Ale aspon se neztratime (znackujou), protoze se trochu courame, jak fotime.
U Laguny Chillata (4220 m) mame nocleh. Stan, varime jidlo, zapad slunce v 18:30, par hodu frisbeeckem a chrrr.

Upřesnění:
Dvě muly proto, jelikož mula nechodí sama.


1.7. 2008 - utery, 11. den
>> Třídenní trek k Laguně Glacial <<

Vstavame, omrzlej stan, caj, vyrazime.
V 4500 m.n.m. se zacina dejchat pomerne blbe. Nastupuje koka, zvejkame, plechova huba, po 30 minutach to maka a dejcha se lip a trochu prichazi napady a vykecavaci. Ale maka to jen pul hodiny, tak opakujeme. Dul na zelezo, huh. Hore hore hore. Na slunicku je fajn. Bereme vodu z bystrin, ktery tecou z ledovce, kterej se priblizuje. Vidime Titicacu. Po 14 h jsme u jezera Laguna Glacial, do ktereho stejka ledovec. 5038 m.n.m, nekteri mame rekord. Huraaa. Vidime kondora, macek. Nahoru obcas bolela hlava, postup pomalej, dolu to jde mnohem lip. Za soumraku jsme zpatky u stanu, varime s Raadou specialni smes cockovy polivky, testovinama a tunakem. Cesnek cpeme do vsecho a maj ho tu faakt vostrej. Spat.

 
2.7. 2008 - streda, 12. den
>> Třídenní trek k Laguně Glacial, La Paz <<

Sestupovaci den. Balime stan a valime ze 4200 do 2600 m. Hulky pomahaj. Klima se meni. Vidime ovecky se 4 rohama a to jsme dneska koku vynechali. Potkavame borce, co byli nahore lyzovat a lyze jim nesou mulari. Ulet. Nas mular (rikam mu Lotrando, 28 let) nas vede xobe domu, kde potkava po trech dnech zenu (fesanda :-D ) a 2 synacky. Takova chyse. Prasatko, slepicky, na dvorecku susi kukurici, na strese slamu, vsude hovna, 19. stoleti, ale maj elektrinu a mobil - kontrakty s agenturama? Sestupujeme do Soraty, uz bez mulare, na namesti prej muly nesmi. Cechyn s Kocan nam napsali vzkaz - jsou prej Copacabane, tak davame viteznou pizzzzu a minibusem se suneme zpet do La Paz.
V La Paz vybirame napr. hostel Maya v hlavni trekarske ulici Sagarnaga. Panoptikum. V kubanske hospudce vedle par vytecnych mojit za asi 20 Kc a spat.

 
3.7.2008 - ctvrtek, 13. den
>> La Paz <<
La Paz
. Snidane v hostelu. Prej. Chacha. Houska, margarinecek, marmeladicka, dzus, kafe. Pereme hadry v rytmu "mi corazon". Pokud tady nema song v refrenu mi corazon (= moje srdce), tak je asi predem zatracenej. Jdeme s Raadou zarizovat svoje veci. Letenku ale na 17.7. do Santiaga nemaj a +/- 1 den je pekelne draha, tak na ni kasleme. Tzn., ze do naseho harmonogramu pisem, ze se od bandy trhneme (a ted jsme prave uz trhli, my jsme ale asi trhlii normalne). Prahnu po politicko-fyzicky oldschool mape Bolivie, tak jsme zasli na neco jako katastralni urad a to jsme se divili. Teleport do roku 1952. Psaci stroje, uniformy, chtel jsem jednu mapu, borec hledal asi 10 minut mezi stohama map a pak oznamil no tengo (nemam). Uf, na to nemam zas ja, EN neuspiva. Pak jsme byli v kotve 1973 a papirnictvi. Nemam slov. Davame spicha s ostatnima, vcetne Kocan a Cechyna a jdeme se najist do 4. cenovy. Menu za 6 Bs. (12 Kc). Tj. polivka, kure + brambory s ryzi (typicka priloha), caj. Pak husta historka, o ktery napisu pozdeji kvuli maminkam a babickam (ne celkem to slo :-), vsichni ok a pak do agentury Explorama, kde travime 3 hodiny a uzavirame asi 10 smluv na pampu, dzungli, letadlo a nekteri na vystup na Huaynu Potosi. Bolivijka to celkem dava, ale skeble nas uz boli vsechny. Pak my s Radou jeste smlouvu v Madness agenture na sjezd na celoperech silnice smrti. Ani nemame silu na to jit do sushi restyky a vecerime u kubancu, ale jak! Kubanec z nas hotovej, zase padaj asi 3 mojita a vytecny zradlo. Spat, Maya.

Tak ta hustší historka:
Mejla: Jdeme si nás sedm centrem La Paz z jídelny. Proplétáme se tržištěm, když mě najednou zastaví podivný chlap. Vysoký asi jako já, ale mohutnější a evidentně má nějakou poruchu růstového hormonu, protože má obrovský protáhlý hnědý obličej. Na něm velké lenonky a klobouk. Lehce zdeformovaný hrudník, tričko, kraťasy, obrovské ruce. Říká mi anglicky se zvláštním hlubokým přízvukem, že je známý brazilský režisér, odkud jsme a že se mu opravdu líbí můj zelený klobouk. A kde jsem ho sehnal, že přesně takový potřebuje. Říkám, že už fakt nevím, mám ho hodně dlouho. Celkem v klidu. Prý by takový moc chtěl koupit, že si o něj napíše a stále se ptá, kde jsem ho koupil. V tom si chlapa Maruška vyfotí. To zřejmě neměla dělat. Hulk zaburácí: "Why are you taking pictures of me!?" (Proč mě fotíš?!) a chmatá obrovskou rukou Marušce po malém kompaktu. Přiskakujeme a bráníme Marušku a její foťák. Chlap rázně, že ho nemáme právo fotit a máme fotku vymazat. To vyděšená Maruška dělá. Kreatura nevěří a chce to vidět. Ukazujeme mu poslední fotky, že jsme skutečně poslední fotku vymazali, stále nevěří a chce vidět všechny. To už je trochu moc, to není jen tak a rázným krokem se snažíme zmizet. Prodíráme se tržištěm, chlap je nám v patách a vykřikuje, že s ním půjdeme na policejní stanici, že nemáme právo ho fotit a proč ho fotíme. Říkám, že to už tak turisti dělají, že všechno fotí. Skoro dvoumetrový Štěpán se v jednu chvíli zastavuje a razantně mu vysvětluje, ať se uklidní. Chlap dostává amok a vykřikuje na nás, že jsme teroristi z východní Evropy. Říkám mu, že si to plete - my jsme TURISTi a ne TERORISTi! Opakuje to stále dokola.
Po asi deseti minutách pronásledování volá chlap na strážníka řídícího dopravu, zastavujeme se. Brazilec nutí strážníka nám prohlídnout foťák¨. Ukazujeme mu fotky s říkáme mu, že on je šílenec. Strážník se dívá na poslední fotky, zachová chladnou hlavu a říká, že je to v pořádku. Adios a bereme roha. Tohle byl fakt špatnej sen...
Ponaučení? Nefoťte blázny. Nebo aspoň ne okatě.

 
4.7.2008 - patek, 14. den
>> La Paz - Copacabana <<

Den, kdy se s Radou trhame od ostatnich. Ostatni davaji trek s pokusem o vystup na Huaynu Potosi. My s Radou zvolnujeme a jedeme konecne na relax dovolenou na Copacabanu. Hned po snidani trapas s nasi spanelstinou a taxikarem.
To bylo tak. Nabira nas (podle nas domluveny) tago mezi 7:30 a 40 na nas voucher a misto na bus do Copa nas veze k nejakymu hotelu, kterej byl na jednou z razitek na voucheru, aniz by se nas zeptal. Malem jsem tomu idiotovi utrh neco mezi nohama. Pak zmatky, zpatky k hostelu, tam recepcni, kterej janci, ze prej bus odjel prej 5 minutama. Tagem na bus terminal. Rada drsne taxikarovi misto zaplaceni rika Adios, pak nam vyhrozujou policii, davame aspon 10 Bs. a uz je to vse ok a mirime funny busem do Copacabany. Nakonec jsme to zvladli, ale bizzard.
Absolvujeme nejaky trajekty a asi v 13h jsme v oaze klidu - Copacabana. Hostel u plaze. Popijime pifka na zahradkach restauraci, kde sviti slunce, jim nekolikero :-) vyhlasenych Truchas (pstruhu) a je nam blaze. Potacime se po mestecku a zkousime dobroty, co nezname. V hotelu vymyslim specialni Kopakabana-drink, nasleduji vesela slapadla pri zapadu slunce, pak restyka, drinky a spaaaaat.

 
5.7.2008 - sobotice, 15. den
>> Výlet na Isla del Sol <<
Rano vyrazime lodi na Isla del Sol (Ostrov Slunce na jezere Titicaca), kde se podle legendy zrodilo Slunce a peruanska civilizace vubec. Na strese lodi trochu po ranu mrzneme, ale po sestoupeni do kajuty je to v pohode. Po dvou hodinach plavby se vylodujeme na severu ostrova, kde davame malej trecik k ruinam starych obydli. Pak presun lodi na jih ostrova, pstrouzek v restauraci s cool vyhledem, La Pazsko plzensky zweimal a zpatky do Copacabany.
No a ted tu pisu v Cope v Inetpubu, mam v sobe nejakou tu Cuba Libre, uz na ten monitor skoro ani nevidim, Rada spinka v hostelu a ja koncim. Zitra nas mozna ceka svatba. Ale ne nase ;-). Zastavil nas vcera parek Cech a jestli prej jim nepujdeme v nedeli za svedky v Tiquine asi 30 km odstud. No mame to cestou, tak to mozna zkusime :-D. Pstruh prej v cene. Ale hlavne by to asi byl ulet. Pak nas cekaji dalsi zajimavy paraady, jak jsem naznacil..., tak nam drzte palce a napiste pls taky.

Cenzurované pasáže:
Rádě už od rána není dobře od žaludku, což je v těchhle končinách celkem normální a čas od času to tak prostě je. Naštěstí nic vážnýho a večer už je to lepší, že už i Mojitko bylo.
A já jsem se u toho Internetu picnul celkem slušně :-).

Tak to je asi tak zatim vse. Na Bolivii je fajn, ze se tu nemusite strachovat, jestli nebude zitra prset (teda touhle dobou v jejich zime). Je tu proste porad azuro. Stejne jako mate jistotu, ze v noci bude kosa a ve dne tak akorat.
 
Kamaradi, mame vas radi, opatrujte se a uzivejte zivota, neni zrovna dlouhej. A docente, jak se mame my Cesi, tohle je fakt burinkovej blazinec. Ale stoji zato.
Mejla a spici Rada. Pic.


Date: 8.7.2008
Subject: 4. zprava - z Yungy


Buenas noches!

Odkud ze vam to piseme? Co je to ta Yunga? Yunga je sikma oblast mezi Amazonskym pralesem a Andami. Vyskove tak 1000 - 2000 m.n.m. Jo a pestuje se tu nejvic koky v Bolivii :-). Pred chvili jsme si koupili tri pytlicky, treba se nam podari neco susene do CR propasovat (zdravim Brass Band) - coby tradicni bolivijsko-peruansky vyrobek, pry to neni problema. Uvidime. Ale o den zpet.

6.7.2008 - nedele, 16. den
>> Copacabana - svatba v Tiquině - La Paz <<

Probudili jsme se do "prekvapive" azuroveho rana nad jezerem Titicaca. Balime, tlacim do sebe rano zbytek megananasu (co s nim na cestach) a jdeme s bagly na namesticko, kde doufame, ze neco pojede smer La Paz, presneji Tiquina. Ihned se na nas sletly ctyri bolivijske kobylky s deskami v rukou, porvavajici "a La Paz"? A La Paz? My a la Tiquina. Kdo rekl prvni Tiquina, vyhral. :-) Odjezd za 5 az N minut (cas je v Bolivii VELMI relativni pojem). Quanto questa? (kolik to stoji?) 5 Bolivianos. Tak to bereme, pac za hodinu horske jizdy deset korun na hlavu je solidni.
Autobus je z roku bratru 1965, u nas by to byl luxusni muzejni kousek. Proc vlastne jedeme do Tiquiny? Protoze jedeme na tu svatbu, jak jsem naznacoval. Nechame se vyhodit v Tiquine, synacek ridice nam hazi ze strechy batohy na hlavy a hledame vezicku kostela, vykukujici nad ostatni staveni bez fasad (zdravim domu). Soptime ke kostelu Sv. Frantiska, pred kterym je i mensi trziste. Jakmile nekdo vidi, ze jsme gringos s bagly, hned priskakuje a nabizi: vylet na ostrov, trilobity, ubytovani a dalsi sluzby. Odpovidame plynne cesky (na spanelstinu nebyl cas). Mame sraz.
Filipa (zenicha) nachazime v kostele, jdeme k neveste, jsou radi, ze jsme dorazili vcas. Obrad mel zacit ve 12 h. Coz v prepoctu na bolivijsky cas je nekdy odpoledne. Kolem pul druhy dorazil Padre, vypada to, ze svatba fakt bude. Tohle tu jeste nemeli. Gringo v obleku smazici se na lavicce pred kostelem jako pred zkouskou na vysoky. Svatebcane (= Ti co zrovna nemaj co na praci a maj hlad) se pochechtavaji na namesti, popiji pivo a ukazuji na Filipa se svedkem (ano Mejlou). Aja (nevesta) se svedkyni (ano Radou) se skryte opaluji na fare.
Filip ukecava bolivijskou kapelu na 350 Bs. Pak spustili. Bolivijsti hiphoperi hrajou neco mezi technem a dechovkou (dechno?) - 2x buben a 5x panova fletna. Kraval jaxvine.
Obrad. Dovedli jsme ty dva k oltari a Padre spustil spanelsky Ritual de matrimonia. Do toho obcas hraje a zpiva dalsi kapela (nechci se indianske kapely dotknout, ale vypadali jak bezdomovci a jeste z Bohnic). Bolivijci jsou krestani, takze nasleduje vzajemne sypani penez, cteni z Bible, navlekani prstynku, potlesk, polibek, podpisy, vcetne nasich a je to.
A hostina. A po cesko-bolivijsku. Strucne. Konfety, Becherovka, dort jako predkrm, Cola, kapela 120 bpm, tanec neco mezi samanskym poskakovanim kolem ohne a polkou, tancime s indianskymi babickami s burinkou a dedecky (jsou fakt rytmicky nadani). Skotacime v hadí formaci na namesticko, ostatni domorodci nechapou. Pak se ceka a ceka a ceka. A je tu tradicni pstruh s ryzi a bramborami (Mejluv 5. behem 3 dni).
Loucime se, novomanzele mizi kamsi na plachetnici na libanky, my pres kanal na barce a busem zpet do La Paz. To byl ulet, co?
Vystupujeme u bus terminalu, ujima se nas Turisticky policista, desne milej, prej odkud jsme, kam jedeme, zastavuje nam taxika, domlouva nam fer cenu, kontroluje, jestli ma vse, co ma mit a jeste nam mava. Jsme Alenky v risi divu, trochu nam to podezrele pripomina potemkiniadu v duchu Evo Moralese a pritele Chavese.
Jedeme do oblibeneho hostelu Maya, vypalujeme fotky, vyzvedavame letenky z dzungle do La Paz a jdeme v rytmu Cuba Libre na sushi. Poprve v zivote se sushi prejidame a balime se asi 5 kousku s sebou.
To, co by v Praglu stalo tak litr, tu bylo za asi 180 korun. Tago na hostylek a spaaaat.


7.7.2008 - pondeli, 17. den
>> La Paz - Silnice smrti na kole - Yolosa - Coroico <<
Den, na kterej se obzvlast tesime. Konecne se snad trochu ohrejeme...
Rano stoupame s Downhill Madness agenturou, partou Amiku, Svycaru a bolivijskym pruvodcem do sedla La Cumbre (4750 m.n.m.) nad La Paz. V plne vybave s celopery Rocky Mountains se vydavame na tzv. Silnici smrti.
Nahore je dost ledu, ale sviti Slunce, tak je to snesitelny, hlavne se s kazdym kilometrem na sjezdu dolu otepluje. Prvnich 20 km po asfaltu, ale pak sjizdime na tu starou "dobrou" uzkou kamenitou Muertu.
Zaciname v 3200 a cil je v 1200 m v Yolose. Serpentyny a staaaale dolu. Tu a tam cca 200 metru pod nas prusek od padajiciho autobusu nebo nakladaku. Po silnici se jezdi vlevo, aby ridici lip videli. Centimetry hrajou roli. Rocne tu do r. 2006 zarvalo tak 100 lidi. Ted se jezdi po nove silnici o udoli vedle, ale protoze nova cesta utrpela za obdobi destu (v nasi zime), tak od pristiho mesice se pul roku jezdi zase po stare...
Zadek dekuje, ze jsme si priplatili za full suspension misto hard tailu. Postupne sundavame asi 4 vrstvy a dolu uz jen v moire. Nejnebezpecnejsi misto je pry vodopad primo na cestu, ktera ma tak 4 metry napric. Vegetace se dost meni, za par hodin misto ledu a kameni jsou bananovniky a palmy. Po 65 km jsme v Yolose, kolecko jelo fakt vyborne, Magury brzdi spolehlive, sjeli jsme to. Z nasi party to Rada sjela do konce jako jedina holcina. Pasaaak. Vitezne pivko a stoupame vsichni mikrobusem s koly na strese do Coroica, kde v hotelu Esmeralda mame jidlo a sprchu.
Trhame se od ostatnich bajkeru, kteri se vraceji nahoru do La Paz, a na namesticku shanime hostylek. Pak si prochazime malebne Coroico a vecerime a popijime. Ted inet a za chvili spat.

Cenzurované pasáže:
Večer jsem to nějak záhadně přehnal s ostrým česnekem, kterej si tu dávám do všeho, tak celý další den je blbě zase mně :-).

Dobrou, zitra klesame dal do Rurrenabaque, kde by nas pozitri mela cekat dzungle a pampa. Uvidime, co internet a komari, do 5 dni bysme se mohli zase ozvat...

Cao Amigos,
vasi Mejla a Rada


Date: 14.7.2008
Subject: 5. zprava - po dzungli a pampach


Dobry vecer Stary svete,
jsme v Rurrenabaque (cti rurenabake) a je to uz skoro tyden, co jsme psali naposledy, takze mame rozhodne, co vypravet... Skoncili jsme v Coroicu.
 
8.7.2008 - utery, 18. den
>> Coroico - Yolosita - busem do Rurrenabaque <<

Dopoledne jedeme taxikem z vyvyseneho Coroica dolu s Radou do Yolosity, kde se chceme napojit na hlavni tah z La Paz dal smer Rurrenabaque a Brazilie. Jezdi tu dalkovy busy az na hranici - 4 dny v kuse. Huh. Nejdriv se nam zda za taxi 30 Bs. moc a smlouvame na 25 Bs. :-), ale je to fakt cesta za trest. Silene klesani o 500 m dolu po sterku. Cestou navic borec ve vyklepanem Chrysleru pichnul, takze vymena ve vysmazenem svahu plnem bananovniku je lahudka. Pomaham heveru zvedat auto, za 15 minut hotovo a dojizdime do Yolosity. Je po poledni, na jizdence stalo spolecnost Yungena 14:30. OK. Je to tady ale rit sveta. Pribyly mouchy, jidlo bych si tu nekoupil. Svisti tu nakladaky s lidma na korbe.
Ve 14:30 opravdu prijizdi mega terenni dalkovy bus Volvo s podvozkem vzadu tak metr nad zemi a terennimi gumami, to cele pro 50 lidi. Ridic nas ale nebere, je pry plny, pry "otro bus" (dalsi bus). Pak jezdi mnoho dalsich busu do Rurre, ale od jinych spolecnosti.
Uz jsme trochu nervozni, policajti mluvi stezi spanelsky natoz anglicky, telefonni spojeni do kancelare, kde jsme kupovali listky, se vzdy nekde ztrati ci spatne cislo. V 17 h prijizdi dalsi bus Yungena a ze pry nas bere. Uf! Jsme stastni, mame totiz zitra domluvenou cestu do dzungle a casu nazbyt neni.
Nasedame do busu s mistnaky a turisty. Cesta do Rurre je jen pro silne zaludky se silnou psychikou k tomu... (vynecham az na doma).

Cenzurované pasáže:
Mejla: Cesta busem z Yolosity do Rurrenabaque byla opravdové dobrodružství. Zpočátku jsme šťastní, že jsme konečně v busu, ale tento pocit se rychle mění v děs. Dochází nám, že tzv. Silnice smrti v Yolose nekončí. V téměř kolmé skále je vytesaná "cesta", po které se jezdí vlevo. Pro nás to znamenalo po okraji propasti. Typická situace, která se opakovala pořád dokola, byla taková, že řeka mizí v údolí třeba 500 metrů pod nás, my skáčeme úplně u kraje cesty bez jakýchkoliv zábran, nad námi je převis. Potkáváme kamión v protisměru, nevejdeme se, couváme na širší místo. Ráďa sedí přímo u okýnka nad propastí, kolům zbývá asi 20 cm k opuštění povrchu. Jednou i polozelená Ráďa vykřikla STOP na celej bus. :-) Ani mě není úplně dobře, ale uklidňuju důvěrou v řidiče. Řidiče s krvavýma očima, jak už 2 noci pořádně nespal a má tvář plnou koky. Už si říkám, že musíme být dole, zbývalo nám přece jen 1200 výškových metrů k moři! Ale jen co někam sjedeme, tak zase stoupáme. Vysvobozuje nás po dvou hodinách tma.
Konečně přijíždíme do většího města, stavíme na jídlo. Uf. Nejhorší máme za sebou... ?
Skáčeme nocí po silnici. Autobus se naklání ze stany na stanu. Zkoušíme spát. Stavíme. Jsou dvě hodiny ráno, asi čurací pauza. Vystupuju, jsme na bahnité silnici, je hustá mlha, teplo, dusno - absolutní vlhkost. Hodně lidí venku, světla autobusu prořezávají bílou tmu. Nikde kolem žádné stánky jako obvykle. Za autobusem je další (identický) autobus, ale přední částí mimo silnici, celej je hodně našikmo. Všichni lidi venku, dva borci ho drží za okenní sloupek lanem tak, aby nespadl na pravý bok. Jeden řidič podkopává krumpáčem kola vlevo. Létají jiskry. Druhý řidič podkládá pravá kola kameny. Od našeho busu vede lano k zapadlému. Akce. První bus zabírá. Zadní část zapadlého autobusu se pomalu také sune do pravého protisvahu. Náraz. Prasklo světlo, první bus stále táhne. A vytahuje. Během minuty všichni nastoupí a jede se dál. Uf. Vyprávím to Rádě, další hodinu pozorujeme, jak se náš bus, který teď jede první, kývá ze strany na stranu v očekávání dalšího sjetí ze silnice. Usínáme.

No Silnice smrti na kolech hadr. Bůh existuje. :-)

 
9.7.2008 - streda, 19. den
>> Rurrenabaque - lodí do džungle <<

Rano v Rurrenabaque poprchava (prvni destik za 20 dni vubec!), je dusno a teplo. Sklesali jsme asi do 200 metru na morem. Rurre je turisticke mestecko, zname pro vyjizdky do dzungle a pamp. Vsichni tu jezdi na motorkach po prasnych silnicich. Po snidani v mistnim stanku pro nas prijizdi motorky a s baglama jedeme do Inca Land Tours, u ktere mame vse objednane. Misto k Land Cruiseru nas s Radou vedou k rece Rio Beni hned u mesta, kde se pohupuje dlouha uzka lodka se striskou. Starik nasava pres hubu benzin z barelu do motoru. Za chvili uz ja s Radou, kormidelnik a borka z agentury vyrazime proti proudu smer dzungle. Ptame se, jak dlouho pojedeme. Pry 3 hodiny. Uf. Obcas destik, romantika. Reka je siroka, kalna, vidame domorodce u brehu, jak se myji, perou nebo neco sazi.
Odbocujeme na Rio Tiucha, stale proti proudu. Vegetace se meni. Stromy a kere v husty porost. Zadne silnice, zadna obydli, reka sili. Zacina dzungle, jsme v parku Madidi. Po dvou hodinach samoty a usilovne snahy motoru prekonat proud zastavujeme u roztomileho maleho campu Inca Land Lodge v dzungli. Vystupujeme z lodi, je tu nekolik staveni: jidelna, kuchyne, nocleharna, WC. Sprcha pry v rece. Vse ze dreva, vyvysene, papaaji, mangovniky. Je tu par lidi, kteri jsem jezdi lodkou, vse se dopravuje po ricce. Voda, jidlo i benzin do generatoru. Jak casto tu perou lozni pradlo se neodvazime odhadovat. Vsechna staveni prusvitna, vsude site a moskitiery.
Cekaji tu na nas ctyri prijemni Anglani s domorodym pruvodcem Nelsonem. Jsou od vcera, po obede jdeme spolecne do huste dzungle. Poprve. Plan prvni - na zizaly pro ryby. 10 cm kousky neuspokojuji, Nelson chce 30 cm, poradny wormy. Mame smulu.
Pak mame prochazku asi na 2 hodiny, Nelson ukazuje chodici stromy, mravence co nosi listecky na zadech pod strom a tam pestujou megahoubu, kterou pak zerou (sci-fi!), megapavouky (z tech ma Rada radost), opice ve stromech. Pak vecere, popijeni a karty s Anglanama. Cestujou uz 4 mesice. Cina, Australie, Zeland, cela Jizni Amerika, nemam slov. Musi z toho mit slusnej gulas. Spat, noc kdobytobylrek tropicka.

 
10.7.2008 - ctvrtek, 20. den
>> Džungle, zpět do Rurrenabaque <<

Po vytecne snidani jdeme na 3 hodiny do pralesa, nahanime velke stado divokych prasatek, dovidame se spoustu o zdejsi vegetaci, houpeme se na lijanach. Jdeme na zizaly, mame uspech! 4 kousky se fakt povedly, balim je do asi metrovych listu. To, co mame doma v kvetinacich, tu ma neskutecne rozmery.
Po obede balime a lodkou se pomalu vracime smer Rurre, po chvili stavime a zkousime lovit ryby na pytlacku. Misto 40 kg kusu chytame kulovy, je fakt vedro, chceme jet. Vetre duj. Zpet trva cesta mnohem kratsi dobu, po proudu to svisti slusne. Sikovna lodka. Duvera stoupla.
V Rurre se loucime s Nelsonem a ubytovavame se v low cost hotylku, co Anglani. Misto sklenenych oken site a a mrize, motorky heeenaji kolem. Je dusno. Jdeme na jidlo - ryba dorito a pak jsme uvizli v prijemnem koktejl baru Monkey's s dokonalymi drinky a nesmelymi Frantiky s kytarami a sagem. Sjizdime menu primo na baru, kecame s barmanem, obcas nam odlije z drinku, co ma pro nekterej stul. Chutovej orgasmus. Internet nestihame, potacime se do hajan.

 
11.7.2008 - patek, 21. den
>> Rurrenabaque - Santa Rosa - po řece Yocuma do Pamp  <<

Rano se mijime s ostatnimi nasimi, co meli prijet z Huayny Potosi. Odvezli nam je dzipem temer pred nosem. Bolivijci na vsechno casu a ted nemuzou pockat 5 minut. Jedeme v 10h s jidlem priotravenou Francouzkou a jejim rozmazlenym synackem do Santa Rosy na 3 denni vylet do pamp.
Dovidame se v dzipu, ze pojedeme 3 hodiny. Uf! Drnca to, misty tankodrom, vsude zvirata, i na silnici, totalni rovina, je vedro, neda se cist ani psat. Zvykame koku, pak si zpivame. Hlavni a jediny tah do Brazilie fakt stoji za to. Dojizdime do parku. Pak k rece Yocuma, kde jsou pripravene lodky dal. Potkavame bandu 12 Cechu z Livingstonu s pruvodcem, ktery si necha rikat Dingo. Je to bedna na biologii a Bolivii vubec.
S nekterymi Cechy a Dingem vstupujeme do podlouhle lodky. Zvireci podivana zacina. Jedeme proti proudu meandrujici reky. Na sirku ma asi 6 metru, takove koryto. Ale kajmani vlevo, zelvy vpravo, volavky, opice atd atd. Bylo toho fakt hodne. Kosime to fotakama. Dingo na nas vali nazvy zvirat spanelsky, anglicky a cesky, obcas i opravoval domorodeho pruvodce u kormidla. On je posedlej. Vi kdo co jak. :-) Ale je fakt, ze Amazonie je uzasna. A tenhle Novej svet vubec, i kdyz mam pocit, ze jsou tu obcas 50. leta.
Po 3,5 hodinach a 25 km klikyhaku dojizdime do kempu pro cca 40 lidi. Vykladame bagly, jedeme lodi jeste dale - na zapad Slunce do Sunset baru, kde maj vychlazenou Pacenu (Extra tropical Pilsener, hehe, fakt, mam luxusni etikety pro zajemce) - vypravime si s ostatnima z bandy zazitky z nasich rozdelenych cest. Pohodicka. Cestou zpet pozorujeme desitky cervenych oci kajmanu na hladine a brezich a hura na veceri. Unava, spat, opet v moskitierach a tropech. Jsme nejblize rovniku, 14 stupnu jizni sirky.

 
12.7.2008 - sobota, 22. den
>> Pampy <<

Dopoledne jdeme s pruvodcem do pravych pamp lovit anakondu. Je vedro. Francouzka se k nam sedmi prifarila, uz je ji lip, ale o to vic nas taky prudi. A my ji... Vcera jsme ji nabidli pomoc, kdyz ji bylo ouha a ona nam to se svym synackem oplaci pomerne nevybiravym chovanim. Anakondu vidime, ale mrtvou a dost zetlelou. Zato jsme dosli k jezeru s desitkami obrovskych ptaku jabidoo [dzabiduu], priblizuju se, co to jde, fotograficky raj.
Po ricce zpet na obidek, relax v houpacich sitich, je vedro. Odpoledne plujeme lodkou do zatociny, kde jsou ruzovy sladkovodni delfini. Koupat se. Predvadi se v plne parade. Zpocatku jsme neduverivi, kdyz jsou vsude kolem desitky kajmanu, ale je to fakt v pohode, vsechny koncetiny mame, nebojte. Pak tradicne na zapad sumce a nekolik tropickych s mistni kapelkou do Sunset baru. Cesi s Dingem taky doraazi, hulakame lambaadu a bubnujeme do stolu. Cesta zpet by se dala nazvat La Autonomia Pachamama. Prejeme svobodu vsemu zivemu i nezivemu. Vecere pak byla moc dobra, ale vrcholi konflikt s Francouzkou a jeji fobii, ze ji chceme ze spolecnych tacu a mis vsechno sezrat. Pada legendarni Stepanova hlaska: "I am not eating your food!" Zabozroutka! Chill out.

 
13.7.2008 - nedele, 23. den
>> Pampy a zpět do Rurrenabaque <<

Rano vstavame v 5 hodin, nasedame do lodky a pomalu plujeme bez motoru po proudu - poslouchat zvuky pamp. Je to magicke. Zvlaste nekterym zviratum se zrejme neco dost spatneho zdalo. Vychod Slunce je neskutecne rychly. Vracime se do kempu.
Dozvidame se, ze par lidi z kempu stravilo noc na zachode, nicmene spravci zavreli na noc vodu, tak to tam rano vypadalo, jak kdyz bouchne septik. Eh. Prujem je tu pomerne normalni, nam se zatim celkem vyhyba, tuk tuk.
Po snidani plujeme lovit pirane. Nemame moc tuseni, co to obnasi. Zkusenosti z prvniho lovu ryb nejsou tady nic moc. Jedeme par minut. A to po te same rece, kde je plno kajmanu a co jsme se tam vcera koupali. Po par minutach stavime u brehu.
Pytlacky kazdymu, kousek masa, hop a ihned tukaj. No teda. Zaklad je spravne nabodnout hovezi a cuknout v pravou chvili. A pak uz se oranzova piranka s ostrymi zoubky houpe nad lodkou. Chytili jsme s Radou dve, pustili jsme jednu sardinku, celkem je pak asi devet kousku v lodi. Kormidelnik je hned zpracovava a zdejsi tmavy holky nam je udelaj k obedu. Tohle byla fakt dobra zabava.
Cesta zpet do kempu, obed, Francouzka se uz mirni, balime a dve hodinky po rece zpet do Santa Rosy. Tam pivko, cekani na dzip a silena cesta zpet do Rurre. Vypravime si vtipy, tlumocime je nemecko-bolivijskemu kamosovi Kaimu a zvejkame koku. Tuhle jsem koupil v Santa Rose a mam pocit, ze necejtim ani zuby, tahle je fakt kvalitni. Davali k tomu argentinskou jedlou sodu.
Jsme opet v Rurre, sprcha bodne moc, jdeme do mesta... jsem v pritomnosti...

 
...a ted me omluvte, pospicham do Perly de la Rurre na veceri a pak jsme si slibili Monkeys. Mame totiz posledni spolecny vecer. Duvod k oslave se ale vzdycky najde, ze.
 
Zitra rano ja s Radou a Cechynem s Kocan letime mistni linkou TAM do La Pazu, Sklena se Stepanem a Marii jedou do dzungle, maj tejden navic. Letiste jsme uz videli, vypada to jako 4 fotbalove hriste, tak snad nebude pres noc lejt a my rano vzlitneme.
 
Pratele, od ted jsme na ceste zpet, ale v Praglu budeme az za tyden. Sila. Tak se mejte krasne,
odsud z Amazonie vas moc zdravi
 
Mejla a Rada, papa


Date: 21.7.2008
Subject: 6. zpráva - návrat


Podle diakritiky můžete poznat, že jsme se vrátili k české klávesnici. Pokud vás zajímá, jak to všechno dopadlo, tak tady je zbytek z našeho deníku.

Pokračujeme v tropickém nedělním Rurre, kdy jsem vás opustil a šel za ostatníma na snobáckou večeři. Krutě dobrá rybka byla. Začínáme trochu bilancovat a vzpomínat. A potom hurá do koktejlového ráje jménem Monkey's, kde ostatním s Ráďou ukazujeme, co a jak... Tady je v menu asi padesát koktejlů a ty všechny ochutnáme. :-) Vzhledem k tomu, že nás bylo 7 a jen já jich měl 5 různých, tak myslím, že jsme toho obsáhli dost. Barman si to pěkně všechno zopakoval jako ve škole a za chvíli nechápal naše tempo. Kolem druhé ranní se z námi fotili zaměstnanci za barem a plácali po ramenou. Útrata v průměru 40 Kč za koktejl, kterej nám tu v Česku ale jen tak nenamíchaj. To byla naše leaving party. Chróóó...


14.7.2008 - pondělí, 24. den
>> Rurrenabaque - přelet And - La Paz <<
Vstáváme v sedm v dusném Rurre, motorky venku za síťkou už řádí. Kocovinka po včerejší koktejlové smršti není naštěstí tak velká, jak jsme se báli. Holt kvalitní chlast. Poslední společná snídaně a loučíme se se zbytkem (Skléňou, Štěpánem a Maruškou). Od teď se vlastně my čtyři (M, R, Čechyn a Kocan) už jen vracíme. Celých 6 dní.
Kupujeme snídani - 4 banánky nám prodat babka nechce, bereme si celý trs - všech 16. Banánky jsou tu menší, sladší a lahodnější. Za 2 Bs. to neberte (asi 4 Kč). Za chvíli letíme do La Paz. Jsme zvědaví. Jdeme na check-in do kanceláře TAM (Transporte Aereo Militar). Letenky už máme (2x450 Bs.), ale překvapuje nás série poplatků. Hajzlíci. Za nadváhu 4 kg, za transit na letiště, letištní, municipální. Chybělo jen vzdušný a koukalný.
Hodinka čekání na letadlo a už je tady. Sympatický, pro 50 lidí. Do letadla se nehrneme, což se ukázalo jako chyba, protože všichni sedí jak chtějí. To je trochu šok, když máme na "letenkách" 7A a 7B. No nic. Sedám si vedle španělky, dáváme se do řeči a prý jestli letím taky do San Borji, ona letí z La Paz. Ne! My DO La Paz. Co to? Volám. Seňora stevardka! Ke? Bla bla... V pořádku. Letadlo prý letí trojúhelník La Paz - Rurre - San Borja - La Paz. Uf... taky nám to mohli říct. Tak nás čeká jedno přistání a vzlet navíc. Dovídám se, že v únoru prý byla tahle celá oblast řeky Beni komplet pod vodou. Holt Amazonie za období dešťů. Let do San Borji nad pampou 20 minut, odtud sedím u okýnka, do La Paz pak hodina. Dokonce jsme dostali i sendvič a drink. Hmm, nečekaný luxus.
To, jak se zvedají šestikilometrové Andy z 200 m.n.m a jak zadržují mraky, je skutečně úchvatný. Vidíme Huaynu Potosí i to sedýlko, kde je Laguna Glacial u Ancohumy. Huaynu doslova škrtáme a názorně vidíme, co je altiplano. Fakt placka, akorát ve 4 kilometrech za 6 km vysokýma Andama. Vidíme silnici smrti a neskutečná údolí se hrou stínů. Zážitek. Ale snad i kdyby jsme měli jen jedno křídlo, tak jsme tady klidnější než v tom šíleném busu cestou dolů :-).
Přistáváme v La Paz. Slunce, kosa a sucho. Čechyn má žaludečně-střevní potíže, jedeme tágem na hostel k bus terminálu. Kupujeme lístky na zítřejší bus do Chile - do města Arica. Čechyn na hostelu zůstává, já s R. a Kocan jdeme kolem poledne do města. Máme kliku. Dneska je svátek La Paz. Panoptikum. Kupujeme vlajky :-).
Sushibary v pondělí zavřený, tak zkoušíme na oběd Číňany. Pak megasérie pofidérních nákupů. Mj. i láhev orig. Bacardi (946 ml) za 61 Bs. (asi 125 Kč). Vracíme se večer na hostel, Čechyn stále trávicí soustavu na vodě. Ve zprávách v TV se dozvídáme, že na Salaru zařvali čtyři turisti. Odezíráme, že asi nějaká nehoda s džípy. Pane jo. Já s R. ještě pak jedeme naposledy na véču do centra. MHD je neskutečná (tisíce divokých mikrobusů Toyota/Nissan s pořvávačema trasy). Kdekoli nástup, kdekoli výstup, platí se při výstupu, asi tak 1-1,5 Bs. Na jízdní řády a zastávky zapomeňte.


15.7.2008 - úterý, 25. den
>> La Paz - Chungará - Arica a podél Pacifiku na jih <<

Budíček ve 4:50. V 6:00 se vydáváme Chilským busem na 8 h cestu po asfaltové(!) silnici na západ, napříč po altiplanu. V busu je solidní ráno kosa, netopí, ale mají deky. Po třech hodinách těsně míjíme nejvyšší horu Bolívíe - sopku Nevado Sajama 6542 m.n.m. Ze 4700 m.n.m. nevypadá zas tak vysoká, ale respekt budí. Jedeme národním parkem Sajama (na Chilské straně se jmenuje Lauca), všude polozamrzlé říčky, ostré slunce, louky s lamama a alpakama, nádhera. Jen řidič na focení nestaví. Škoda.
Dojíždíme k Bolívsko-chilským hranicím u jezera Chungará a dvěma stejně vysokýma vulkánama vedle sebe - úplný dvojčata. Na Bolívijské straně hranice pouze čekáme s místňáky a dalšími turisty frontu na razítko do pasu, ale na Chilské straně už je to představení se vším všudy. Trochu to popíšu.
Do Chile se nesmí dovážet ovoce, zelenina a produkty ze zvířat. O tom vyplňujete prohlášení. Zapomněli jsme ve velkým báglu 5 těch banánků, řidič nám už nechce zastavit, abychom je mohli vyndat, stevard nám radí, ať zaškrneme, že převážíme a že pět banánů, že je to OK. Tak OK, vyplňujeme jak říká. Na hranici po razítku do pasu odevzdáváme papír, borec volá specialistu na ovoce nebo co, inkriminovaný bágl nechá projet rentgenem (jako každý), říká nám, že ovoce je striktně zakázáno a banány nám zabavuje. My že no problema. Je rád a chválí nás. Divadlo pro okolních 30 lidí. Čechynovi málem zabavili vločky z Čech, uhájil je. Později nám došlo, že jsme propašovali kus česneku a Čechynovci asi 2 mrkve. Máme svědomí černý jak antracit :-). Jinak vidíme, že babky tahaj přes hranice pytle koky ve velkým, to celníci ignorují. I řidič našeho busu měl otevřenej velkej pytel s kokou pod předním oknem. Pohoda - coca es no droga.
Druhá polovina cesty do města Arica je klesání, které se jen tak nezažije - z 4700 metrů (skoro Mont Blanc) serpentýnama k Pacifiku, tedy do nuly za tři hodiny. Cesta druhým směrem nahoru musí bejt na hranicích skoro jistej kolaps. Možná koku celníci ignurují i proto. Jsme v Chile.
V Arice jsme v 15 h odpoledne, menší civilizační šok, přemýšlíme, co dál. Nakonec si říkáme, že busu bylo málo a kupujeme si jízdenky do La Sereny, což znamená dalších 21h busem na jeden zátah pořád na jih. Máme tři hodiny, tak necháváme bágly na nádraží, kupujeme na trhu chilský housky, zeleninu a sýr už za "český" ceny a jdeme na piknik na pláž. Pacifik šplouná. Bohužel jsme nesehnali nikde víno, což nás trochu překvapilo, když u nás je Chile známá hlavně kvůli tomu. Asi nějaká prohibice v tuhle hodinu. Jo a sýr je tu taky celkem vzácnost.
V 18:00 vyrážíme semi-camou (polo-postel bus) se společností Pullman po panamerikáně podél Pacifiku na jih. Usínáme, za 2 h přistupují další pasachéros, bus je plnej, jedou filmy jeden za druhým. Jeden z nich byl s Jackem Nicholsonem - The Bucket list. Máme na filmy absťák, tak nás to docela dojalo :,-), doporučujeme. Rozdávají večeři. Je vtipná: krekry, buchta, drink v krabičce a bonbón.


16.7.2008 - středa, 26. den
>> busem do La Sereny <<

Probouzíme se za úsvitu, stále jedeme busem. Všichni cestující neustále na tabuli vidí, jak rychle - cca 95 km/h. Stavíme minimálně. Špunty v uších pomáhají, o pár řad za náma sedí negativně hyperaktivní chilský chlapeček... Hlad zaháníme naší houskou s rajčetem a avokádem. Snídaně byla ještě vtipnější než večeře. Tři filmy, venku poušť, kaktusy, občas stavení, Pacifik. V 15h dojíždíme do La Sereny, údajně jednoho z nejhezčích měst v Chile.
Nacházíme jednoduchý hostýlek za 6000 pesos na noc (tj. asi 200 Kč), v Bolívii by za to byl pěknej hotel. Jdeme na nákup věcí na piknik do klasického supermarketu - poprvé za měsíc :-). Pospícháme s vínkem na pláž. Po shlédnutí asi 200 hitů 90. let v busu se naším hitem stává jednoznačně "Vamos a la playa" (Pojďme na pláž), určitě byste všichni poznali. Zpíváme to pořád dokola.
Tady na jihu se stmívá o dost dřív, zrychlujeme se tágem. K majáku. Dostávají nás obrovské vlny (3m?). Nápad na piknik při západu Slunce mělo více romantiků, po plážích se prohánějí i páry na koních. Teplota letí dolů, vítr, chladno, děláme dřepy. Olivky se sýrem a salámkem, cibulka... mmm.
Posilněni chilským jdeme zpátky asi dva kiláky do centra, doprovází nás tři psi, dáváme jim povely jako Emě, rozumí akorát na "vamos", tak jdeme... Potloukáme se po nočním trhu, Čechyn našel v tajné kapse 200 Bolívijánů. Holt supertajná. Chil-lout a jdeme spát do hostýlku. Zítra nás čeká bus do Santiaga.


17.7.2008 - čtvrtek, 27. den
>> La Serena - Santiago de Chile <<

V sedm vstáváme a v devět už jedeme opět s Pullmanem z Terminal de Buses La Serena do Santiaga. Tzn. dalších 8 hodin na jih, filmy, výhled na Pacifik.
Přijíždíme do Santiaga zase po 15 h. Už v Arice jsem psal chilskému kámošovi Rodrigovi, jestli nás přijde vyzvednout v 15:15 na terminal Borja, že máme noc v Santiagu a rádi bysme někam poslední večer zašli. Neozval se. Volám mu tedy na nádraží z automatu, v tu chvíli se Čechyna ptá mladík (takový méďa), jestli je Milan. Rodrigo! Máme radost, že dorazil.
Zánovním Jeepem jedeme k němu domu, necháváme si tam věci, rodiče jsou milí. Dáváme pivka na zahrádce za domem, trháme si mandarinky přímo ze stromků, pohoda.
Pak se jdeme podívat na nejživější čtvrť Santiaga - Bellavista, kde je klasika si dát litrové lahvové pivo Escudo. Tak tedy na zahrádce hospůdky činíme, Čechynovi zvrhávám skleničku do klína, ale teď už nám je to jedno. Porovnáváme chilskou politickou situaci s naší, dost podobné. Po pádu Pinocheta v roce 1990 maj teď 4. socialistickou vládu, pořád stejný lidi, korupce. Rozdíl snad, že stát má mraky peněz z nerostných surovin, jejichž cena letí vzhůru. Ale klasika - nikam je neinvestuje, žádné reformy.
Vytrávili jsme a nyní nás Roro veze do vyhlášené restaurace "Mar de Viňa" typu "all you can eat" (sněz, co zmůžeš), která patří jednomu jeho kamarádovi. Až tam vidíme, že to sněz se týká hlavně mnou (i jinými) milovaných ryb a mořských plodů, ale dále i drinků a zákusků.
Přichází fáze, kterou dost dobře nevím, jak popsat. Tolik mušlí, škeblí, plátků, kostiček a šneků jsem v životě nesnědl, možná ani neviděl. Pak dostáváme jakousi mořskou specialitu v misce politou parmezánem. Chile má asi 4500 km pobřeží. Teď závidíme každej kilometr. Nabízené "klasické" maso na jehlách od popocházečů hromadně odmítáme. Chvíli uvažuju i o bulimii. Pití taky stálo za to. Po pivku Austral, přichází červené z jednoho slavného údolí, pak bílé z dalšího slavného údolí a pak přecházíme přes Pisco sour na Piscolu. Něco jako u nás slivka, ale z vína a s colou. Prý národní pití. Čtyři deserty. Žaludek si asi klepe na čelo a kdyby měl telefon, tak volá do blázince. Doufáme, že to zvládne, už takhle máme TS trochu rozhozenou z Bolívie. Pak přišli další kamarádi - evidentně vyšší střední, hosté už dávno odešli, pisco teklo proudem, žádné limity. Jen síla vydržet. Kolem třetí už jsme poměrně unavení. Je jasné, že na letiště náz zítra nepoveze Rodrigo, ale Sebastian (syn majitele restarace), který nepil. Říkáme mu, že musí otevřít pobočku v Praze a že jestli není v Lonely Planet, tak po naší návštěvě bude.


18.7.2008 - pátek, 28. den
>> Santiago a zpět letadlem do Evropy <<
Ráno se budím před budíkem v 8 h a spěchám na záchod. Ještě jednou za pár minut, ale pak jsem na sebe hrdej, jak jsem to zvládnul, čekal jsem to horší (no comment). Ostatní jsou na tom podobně. Ale stálo to za to. Pisco v hlavě cítíme všichni.
Vyzvedává nás Sebastian a jedeme truckem na letiště, kde jsme asi za 20 minut. Všechno je lehce rozmázlé. Děláme z batohů opět kokony a posíláme je po pásu kamsi, snad je ve Vídni opět uvidíme. Slečna na check-inu nám oznamuje, že letadlo je plné a že s Ráďou nebudeme sedět spolu, natož u okýnka. Kontrola v Chile je hodně v pohodě, detektor rozpozná jen větší kov (bazuky a tak), vodu tu neřeší (máme sušáka, takže fajn). Export ovoce/zeleniny no problema.
V letadle rošáda M. z 36J na 31G, R. z 32E na 31H a po poledni dáváme Santiagu mat. Pilot to spirálou tlačí nad Andy. Čeká nás 13-ti hodinový let zpátky do Madridu Airbusem A340 pro asi 300 lidí. V 18 hodin si přeřizuju čas o +6 a najednou je půlnoc. Filmy valí jeden za druhým. Dvě hodinky jsme dohromady asi naspali.


19.7.2008 - sobota, 29. den
>> mezipřistání v Madridu - Vídeň - Brno - Praha <<
V 5 ráno novosvětského času nám servírují snídani a za úsvitu v 6 h přistáváme v Madridu. Na letišti Barajas opět půlhodinovej přesun z U zóny na K, ještě že všude jsou šipky a časy, kolik zbývá. Za dvě hodiny nastupujeme do Airbusu A319, kde je tak málo místa, že hned usínám a ve snu žádám stevarda o pilku na nohy. Ač jsem seděl u okýnka, tak jsem Pyreneje a kompletní přelet Alp zaspal :-(. Před sednutím na zem jsme si trochu zamávali. Hroznej stroj.
Ve Vídni jsme po poledni, kokony taky dorazily, hurá. Máme 6 hodin, tak házíme bágly do úschovny, kupujeme lístek busem do centra a jdeme si prohlédnout město. Maj tu výbornej kebab a zmrzlinu. Civilizační šok se projevuje v plné síle. Všude čistí turisti před velkými strohými budovami, žádný babky před hromadou mandarinek, který, když potřebujou na "baňo" (toaletu), tak se - mám pocit - ani nehnou z místa. Zaleháváme v parku s pivkem a relaxujeme. Došlo nám, že v Bolívii jsme nepotkali moc parků, kde by si takhle člověk lehnul.
Jedeme zpět na letiště, před 18 h přijíždí bus Student Agency a přes Brno si to už valíme po D1 do Prahy, kde jsme kolem půlnoci. Na Florenci se naše cesta uzavírá. Odhadujeme to na 30.000 km. Uf.


Tak to je (prozatím) všechno.
Jsme rádi, že jsme doma. Stýskalo se nám po čerstvém českém chlebu s máslem a tvarůžkama, pivku, moc po Emičce, dešti a bouřce, oholení :-) a vás - blízkých a kamarádech. Zkrátka po těch drobnostech, kterých tu máme normálně na denním pořádku. Byli jsme pryč měsíc, ale nám se to zdá jako půl roku. Bylo toho fakt hodně. Zároveň už teď nám Jižní Amerika chybí.

Dostanete ještě jeden mailík s tím, co se do těchhle zpráv "nevešlo" a s pozvánkou na promítání fotek a filmečku z cestování.
Budeme rádi za reakce, jak se vám naše vyprávění líbilo a těšíme se na setkání s vámi. Každému jsme přivezli něco, co si tady nekoupíte ;-).

Opatrujte se a užívejte života.
Mejla a Ráďa

P.S.: Nejedete na Sázavafest? Můžeme dát pivko...

Comments